(BUSportál se řidičkám autobusů věnuje také - naleznete je v rubrice Publicistika.)

Pokud se cítíte jako frajer pokaždé, když jedete s dodávkou a podaří se vám nevzít zadními koly obrubník či bokem dopravní značku, tak věřte, že někteří umí ještě mnohem více. Jsou to řidiči autobusů, zejména ti na městských linkách jenž se s až 18metrovými kolosy musí proplétat zácpami a těsnými křižovatkami. Divili byste se, ale jsou mezi nimi i ženy. Jen v garážích Dopravního podniku hl.m.Prahy v Řepích jich na pozici řidiče pracuje šest. Povídali jsme si s paní Evou Eismanovou.

Popište prosím svůj motoristický vývoj od tříkolky po autobus? Kdy vás poprvé napadlo stát se řidičkou autobusu?

Odjakživa mě řízení moc bavilo a když jsem za něco sedla, většinou jsem nechtěla ven. Po vyučení jsem začala jezdit v Ostravě nejdříve s tramvají, pak s trolejbusem – dohromady celých třináct let. O práci řidičky autobusu jsem vždycky snila, ale řízení autobusu byla zvláště dříve zcela mužská parketa a navíc byl o ni velký zájem. Na trolejbusech nám slibovali postup na autobus, ale nakonec to nevyšlo. Stalo se řízení autobusu pomyslným předáním štafetového kolíku ve Vaší rodině? V žádném případě. V naší rodině nikdo takový nebyl. Příbuzní po několik generací měli zcela jiná povolání – architekti, řezníci, zelináři….

Jak na vás koukali v autoškole, když jste si dělala ŘP na autobus?

Nejdříve jsem musela mít dva roky povinné praxe v řízení nákladního automobilu. Ty jsem také splnila tím, že jsem po oné dva roky jezdila s nákladními vozy a převážela např. zeminu s liazkami nebo tatrami. Když jsem si pak šla dělat řidičský průkaz na autobus, měla jsem už celkem naježděno, ale byla jsem hodně vystresovaná. Navíc po mně chtěli, abych šla ke zkouškám již za pár dní a kolegyně, která je měla plnit ve stejný den, to vzdala. Původně jsem si dělala řidičský průkaz na autobus, protože jsem měla vozit muzikanty do Rakouska. Z toho ale nakonec sešlo.

Zrazoval vás někdy někdo od úmyslu stát se řidičkou autobusu?

To si pište, téměř všichni! Říkali, že je to těžká práce – fyzicky i psychicky. Navíc dříve nebylo téměř možné zahlédnout za volantem autobusu ženu. Myslím, že jsou ženy obecně podceňovány, natož jako řidičky.

Jakými typy autobusů již jste v práci jezdila? Pamatujete ještě fenomenální Ikarusy?

Za šest let, po která pracuji u Dopravního podniku hl.m.Prahy, jsem mimo kloubových autobusů vystřídala všechny typy, které jsou běžně v provozu. Pražský dopravní podnik má velice dobrý vozový park, takže nejstarším typem autobusu jsou zde Karosy B732 po generálních opravách. Další početnou skupinou jsou novější Karosy B931 s automatickými převodovkami a nyní jezdím s nízkopodlažní Karosou Citybus linku AE (Airport Express) z letiště v Ruzyni na holešovické nádraží. S legendárními Ikarusy jsem již nejezdila, ale dobře si pamatuji, že v době kdy jsem zde nastoupila do zaměstnání, stály vyřazené na dvoře řepské garáže - připravené na „export“ do Ruska. Ale jezdila jsem i s mnohem staršími vozy – s trolejbusy značky Tatra. U nich se bohužel potvrdilo, že řízení může být i fyzicky namáhavá práce. Měly totiž posilovač řízení funkční jen na jednu stranu a při otáčení volantem na stranu druhou jsem si k pohybu volantem musela téměř stoupat.

S jakým strojem se Vám jezdí nejlépe? Řadíte raději sama, nebo preferujete automat?

Jednoznačně se Citybusem. Výborně na silnici sedí díky svému nízkému těžišti a nejsou s ním velké problémy ve složitých zimních podmínkách. Navíc ráda jezdím s novými auty. Nejsem sice „hádavý“ typ, abych odmítala jezdit i se staršími vozy, ale s novým autobusem se svezu velice ráda. A samozřejmě – zvláště ve městě – raději jezdím s automatem. Neodvádí téměř žádnou pozornost a můžete se tak plně věnovat řízení a obsluze autobusu.

Můžete nějak popsat svůj pocit, když jste poprvé vyjela s plně obsazeným autobusem do hustého provozu?

Pamatuji si to jako dnes. Přestože si člověk nejen řízení, ale i obsluhu palubního počítače a ostatní úkony jako zavírání dveří apod. plně zautomatizuje, byla jsem nervózní. Největší strach jsem měla z toho, abych někoho nepřivřela ve dveřích nebo špatně neodhlásila zastávku. Jinak to ale byl úžasný pocit, dodnes se do práce těším a baví mě.

Co nyní po letech? Neotupěla jste vůči rizikům, které práce řidiče autobusu přináší?

Neberu to tak. Snažím se jezdit, jak nejlépe a nejzodpovědněji umím. V dnešním hustém a až nebezpečném provozu je třeba se skutečně plně soustředit na řízení a nedělat žádné kompromisy. Nedělám například rozdíl mezi tím, když jedu se starou Karosou nebo Citybusem, přestože na Karose by malý „ťukanec“ vyšel na pouhých 600 Kč a na Citybusu třeba na 60 000 Kč. Musíte být pořád ve střehu a snažit se nevynucovat si např. přednost při výjezdu ze zastávky. I když nedávno jsem pro zajímavost zkoušela spočítat při výjezdu ze zastávky u motolské nemocnice počet aut, která projedou než se najde řidič, který mě pustí. Počítala jsem do 35!…

Existují dnes v Praze situace, ze kterých máte i při své praxi dodnes strach?

Při dodržení zásad defenzivní a plynulé jízdy vyložený strach nemám, i když nehodu nemůžete vyloučit nikdy. Jedno kolizní místo je ale na výjezdu z konečné na ruzyňském letišti. Řidiči ostatních vozidel zde na důrazně zvýrazněné „čtyřicítce“ jezdí i dvojnásobnou rychlostí a je zde celkově nepřehledné místo.

Máte svojí oblíbenou linku?

Mám. Linky 225,164 a 179 v oblasti Nových Butovic – ty bych mohla jezdit každý den. Současně jezdím již zmíněnou linku AE, na které se mi také líbí. Většinou jsou zde i příjemní pasažéři, kteří téměř výhradně jedou z nebo na letiště plni dojmů nebo očekávání např. z dovolené. Navíc máme s kolegou jeden autobus a můžeme se tak na něj i na sebe vzájemně spolehnout.

S jakým pochopením se setkáváte u mužských kolegů?

Reakce mých kolegů se dají rozdělit na třetiny. První třetina mě zcela respektuje a přijde v případě potřeby pomoci, druhé třetině jsem jedno a odkáže mě v případě problému na „vysílačku“ a poslední třetině asi nejspíš vadím, i když na vyloženě špatné jednání si nemůžu stěžovat.

Je podle Vás bezpodmínečně nutná dlouhá doba praxe nebo o tom, jak člověk jezdí, rozhoduje do značné míry i „talent“?

Samozřejmě praxe je nutná, podle studií je řidič „v nejlepším“ mezi 50. a 60. rokem, ale určitě ne zcela bezpodmínečně. Někdo za volant sedne a je hned vidět, že má řízení v krvi, někdo se za třicet let nenaučí pořádně a plynule jezdit. Spíše je třeba dbát na samotné předpoklady k řízení. Celkem v pořádku jsou proto novým silničním zákonem znovu přikázané psychotesty pro profesionální řidiče. Čím dříve ale začne mladý řidič jezdit, tím dříve potřebnou praxi získá a setká se tak s různými dopravními situacemi. Pak se může mladý kluk stát mnohem zkušenějším řidičem, než ten, který jezdí léta po jedné naučené trase.

S jakým typem vozu byste se chtěla svézt?

Doslova z míry mě vyvádí americké trucky. S těmi opravdu toužím se svézt. Pokud bych byla o něco mladší a měla jistotu, že mi bude přidělen spolehlivý „parťák“, šla bych jezdit i s kamionem. Líbí se mi i motocykly typu Harley Davidson. Na něm bych se také ráda svezla. Od mala mě fascinovaly vlaky. A dodnes jim v případě cestování dávám přednost. Při cestách na Moravu už nejezdím jinak, než Pendolinem.

Je něco, co byste chtěla vzkázat ostatním účastníkům silničního provozu?

Aby jezdili soustředěněji. Řízení vyžaduje skutečně stoprocentní soustředěnost. Chtěla bych řidičům vzkázat, aby jezdili opatrněji a méně bezohledněji a nekoukali jen na sebe. Spousta nehod – a ve městě to vidím velice často – je zcela zbytečných, způsobených jenom nepozorností. A ani při vší pozornosti nehodu nemůže nikdo vyloučit. Vzkazuji také všem řidičkám dodávek a nákladních vozů, které uvažují o řízení autobusu, ať se toho nebojí a jdou do toho jako já. Nikdy jsem toho nelitovala.

---

Jan Balíček, auto-moto speciál, motoristický čtrnáctideník.