Plakát z roku 1936 propagoval společnost i u nás.
Jeden ze švýcarských symbolů, poštovní autobusová společnost Postauto, slaví v letošním roce sto let. Jan Spousta pro BUSportál.
Reklama
Jeden ze švýcarských symbolů, poštovní autobusová společnost Postauto, slaví v letošním roce sto let. Jan Spousta pro BUSportál.
(Viz web Postauto)
První poštovní autobus nahradil dosavadní koně 1.června 1906 na trase z Bernu do Detlingenu a o 4 měsíce později na trase Bern - Papierműhle (tato linka však nepřinesla očekávaný efekt a byla v roce 1909 vrácena do animální trakce). Již první omnibusy, které měly kapacitu 14 cestujících, byly natřeny ve žluté barvě. Jejich maximální rychlost byla 30 km/h, cestovní rychlost 15 km/h (2x rychlejší než kočár), jízdní doba 35 minut.
Po první světové válce převzala pošta 100 nákladních automobilů od armády a čtyřicet z nich přestavěla na autobusy. Tím začal skutečný rozvoj autobusové dopravy – poštovní autobusová síť byla ovšem od počátku koncipována jako doplněk, nikoliv konkurence železnice.
Ve dvacátých letech začaly poštovní autobusy překonávat alpské průsmyky. Vůbec první linkou byl již v roce 1919 přejezd Simplonu, v roce 1921 pasy přes Grimsel, Furku, Bernhardino a Oberalp a v roce 1923 přes Gothard. Provoz na úzkých horských silnicích plných zatáček si vyžádal i „speciální úpravu v pravidlech silničního provozu“ – poštovní autobusy dostaly určitou prioritu před ostatními vozidly (pravidlo, že těžké poštovní vozy jedou při křižování s protijedoucími vozidly na straně kopce). Znělkou se staly tóny ouvertury z Rossiniho opery Vilém Tell , na které byly nastaveny klaksony poštovních autobusů. I když o přednost autobusy v 50.letech po modernizaci silniční sítě přišly, stejné tóny doprovázejí jízdu poštovních autobusů dodnes.
Od roku 1924 byly používány jen autobusy s pneumatikami, které nahradily dřívější plné gumové obruče, v roce 1928 nasadila pošta první sněhové frézy pro zimní údržbu autobusových tras. Přelom dvacátých a třicátých let znamenal v zásadě konec koňského provozu (což tisk komentoval slovy „hlučné, třesoucí se a zapáchající busy místo idylické koňské pošty“) i když úplně poslední koňská linka Avers - Juf dojezdila až v roce 1961. Od roku 1931 byly autobusy poháněny dieselovým motorem, v roce 1935 se objevily první vozy s trambusovou karoserií. Pošta nabídla své služby i lyžařům, pro které za příznivého počasí vypravovala zvláštní linky z velkých měst.
Během 2.světové války byl provoz omezen, mimo jiné byly zrušeny všechny „alpské linky“, které nebyly součástí „základní dopravní obsluhy“. Kolem 300 vozidel bylo přestavěno na pohon dřevoplynem nebo acetylénem, náhradní řešení bylo nutné najít i pro nedostatkové pneumatiky. Poválečné problémy se zásobováním vedly k tomu, že poprvé byly v letech 1947 a 1948 objednány vozy i zahraničního výrobce – italské Alfy-Romeo. Ve stejné době vyjely poštovní autobusy do zahraničí – do Lichtenštejnska.
V padesátých letech byly zavedeny první školní spoje (1957) a pro „zájezdovou dopravu“ byly dodány vyhlídkové autobusy s částečně prosklenou střechou. Období po roce 1960 již bylo ve znamení rostoucí konkurence individuální motorizace a tím nutného požadavku zkvalitňování služeb veřejné dopravy, které je hlavním stimulem obchodní politiky společnosti Postauto i v dnešní době:
Program oslav je uveden na webových stránkách Postauta. Po celé léto budou otevřeny výstavy v Poštovním muzeu v Bernu a Dopravním muzeu v Luzernu. V prodeji je i řada propagačních předmětů, spojených s výročím. Vydány byly i zvláštní poštovní známky, mince a publikace o historii této služby.
Autobusy pocházely do 80.let především od domácích výrobců. Po jejich zániku (přičemž Švýcaři mají dodnes určitý pocit, že „za to může Mercedes“) se hlavními dodavateli staly firmy Evobus (Mercedes-Benz a Setra), NEOMAN (MAN a Neoplan), Van Hool a Irisbus; v loňském roce byla uzavřena smlouva i s polským Solarisem, na obrázcích lze detekovat i VOLVO.
Stránka věnovaná výročí
Program oslav.
Poštovní známky k výročí
Propagační předměty
Jan Spousta je i autorem fotografií, které následují spolu s obrázky ze švýcarského drážního časopisu časopisu VIA. Autor je "Scientific Officer for COST Transport & COST Urban Civil Engineering" v bruselském COST ESF Office.
První poštovní autobus nahradil dosavadní koně 1.června 1906 na trase z Bernu do Detlingenu a o 4 měsíce později na trase Bern - Papierműhle (tato linka však nepřinesla očekávaný efekt a byla v roce 1909 vrácena do animální trakce). Již první omnibusy, které měly kapacitu 14 cestujících, byly natřeny ve žluté barvě. Jejich maximální rychlost byla 30 km/h, cestovní rychlost 15 km/h (2x rychlejší než kočár), jízdní doba 35 minut.
Po první světové válce převzala pošta 100 nákladních automobilů od armády a čtyřicet z nich přestavěla na autobusy. Tím začal skutečný rozvoj autobusové dopravy – poštovní autobusová síť byla ovšem od počátku koncipována jako doplněk, nikoliv konkurence železnice.
Ve dvacátých letech začaly poštovní autobusy překonávat alpské průsmyky. Vůbec první linkou byl již v roce 1919 přejezd Simplonu, v roce 1921 pasy přes Grimsel, Furku, Bernhardino a Oberalp a v roce 1923 přes Gothard. Provoz na úzkých horských silnicích plných zatáček si vyžádal i „speciální úpravu v pravidlech silničního provozu“ – poštovní autobusy dostaly určitou prioritu před ostatními vozidly (pravidlo, že těžké poštovní vozy jedou při křižování s protijedoucími vozidly na straně kopce). Znělkou se staly tóny ouvertury z Rossiniho opery Vilém Tell , na které byly nastaveny klaksony poštovních autobusů. I když o přednost autobusy v 50.letech po modernizaci silniční sítě přišly, stejné tóny doprovázejí jízdu poštovních autobusů dodnes.
Od roku 1924 byly používány jen autobusy s pneumatikami, které nahradily dřívější plné gumové obruče, v roce 1928 nasadila pošta první sněhové frézy pro zimní údržbu autobusových tras. Přelom dvacátých a třicátých let znamenal v zásadě konec koňského provozu (což tisk komentoval slovy „hlučné, třesoucí se a zapáchající busy místo idylické koňské pošty“) i když úplně poslední koňská linka Avers - Juf dojezdila až v roce 1961. Od roku 1931 byly autobusy poháněny dieselovým motorem, v roce 1935 se objevily první vozy s trambusovou karoserií. Pošta nabídla své služby i lyžařům, pro které za příznivého počasí vypravovala zvláštní linky z velkých měst.
Během 2.světové války byl provoz omezen, mimo jiné byly zrušeny všechny „alpské linky“, které nebyly součástí „základní dopravní obsluhy“. Kolem 300 vozidel bylo přestavěno na pohon dřevoplynem nebo acetylénem, náhradní řešení bylo nutné najít i pro nedostatkové pneumatiky. Poválečné problémy se zásobováním vedly k tomu, že poprvé byly v letech 1947 a 1948 objednány vozy i zahraničního výrobce – italské Alfy-Romeo. Ve stejné době vyjely poštovní autobusy do zahraničí – do Lichtenštejnska.
V padesátých letech byly zavedeny první školní spoje (1957) a pro „zájezdovou dopravu“ byly dodány vyhlídkové autobusy s částečně prosklenou střechou. Období po roce 1960 již bylo ve znamení rostoucí konkurence individuální motorizace a tím nutného požadavku zkvalitňování služeb veřejné dopravy, které je hlavním stimulem obchodní politiky společnosti Postauto i v dnešní době:
- Autobusy (bez MHD) v současnosti obsluhují ve Švýcarsku celkem 16 300 km silnic, to znamená, že veřejná doprava jezdí po 20 % všech švýcarských silnic.
- Postauto obsluhuje 63 % autobusových linek. Jejich délka 10363 km představuje dvojnásobnou síť než celá železnice (státní i „nestátní“ dráhy).
- Postauto ročně přepravuje přes 100 milionů cestujících (což je řádově stejně jako „nestátní železnice“), vozový park má kolem 2000 vozidel.
- Přestože podobnou obslužnou síť lze najít v řadě evropských zemí, nikde není tak skutečně integrovaný jako ve Švýcarsku: jednotný tarifní systém (vlak, bus, loď) a vzájemný prodej jízdenek u všech zúčastněných partnerů, autobusy zajíždějí přímo k nádraží, jízdní řády jsou koordinované - to vše jsou pro Švýcary kvalitativní ukazatele.
- Od počátku byl dopravní systém založen na dvou hlavních pilířích – SBB (dálková doprava) a Postauto (obsluha regionů na trasách bez kolejí), vlastněných spolkovým státem – tím byla umožněna koordinace, spolupráce i efektivní financování.
- Mzdové náklady činí kolem 60 %, omezení by ovšem mělo negativní vliv na kvalitu (mzdy nejsou úplně stejné – závisí na regionálních podmínkách, např. oblasti s vysokou poptávkou po řidičích).
- Veřejná doprava ve Švýcarsku není „socka“, proto je nutno udržovat příslušnou kvalitativní úroveň. Konkurence začala od roku 1996, ale rozhodující je zajistit kvalitní dopravní systém. Nadnárodní firmy se obvykle zajímají jen o velké dopravní systémy (velká města, S-Bahn).
- Postauto je integrální součástí poštovních služeb, už se neuvažuje o jeho privatizaci (vstupu strategického partnera), ani sloučení s SBB (i když podle jiných zdrojů se připravuje vstup strategického partnera do Švýcarské pošty).
- Rozšiřuje služby v „blízké cizině“, tj. řádově do 200 km kolem Švýcarska.
- Letos byl zaveden nový odbavovací systém, takže prodávat jízdenky pro všechny druhy dopravy budou schopni přímo řidiči Poštovních autobusů; důležitý úkol je také zlepšení informačního systému ve vozidlech a na zastávkách.
Program oslav je uveden na webových stránkách Postauta. Po celé léto budou otevřeny výstavy v Poštovním muzeu v Bernu a Dopravním muzeu v Luzernu. V prodeji je i řada propagačních předmětů, spojených s výročím. Vydány byly i zvláštní poštovní známky, mince a publikace o historii této služby.
Autobusy pocházely do 80.let především od domácích výrobců. Po jejich zániku (přičemž Švýcaři mají dodnes určitý pocit, že „za to může Mercedes“) se hlavními dodavateli staly firmy Evobus (Mercedes-Benz a Setra), NEOMAN (MAN a Neoplan), Van Hool a Irisbus; v loňském roce byla uzavřena smlouva i s polským Solarisem, na obrázcích lze detekovat i VOLVO.
Stránka věnovaná výročí
Program oslav.
Poštovní známky k výročí
Propagační předměty
Jan Spousta je i autorem fotografií, které následují spolu s obrázky ze švýcarského drážního časopisu časopisu VIA. Autor je "Scientific Officer for COST Transport & COST Urban Civil Engineering" v bruselském COST ESF Office.
