Hrdinské činy ukrajinského řidiče autobusu
Leonid Semyvolos, řidič školního autobusu z Kyjevské oblasti, se podílel na záchraně 950 lidí z okupovaných obcí. Foto Andrij Jermak

Leonid Mikolajovič, řidič školního autobusu Lycea v obci Hrebinky v Kyjevské oblasti, se během okupace Kyjevské oblasti podílel na evakuaci více než 950 lidí z několika obcí.

Reklama

Leonid Mikolajovič, řidič školního autobusu Lycea v obci Hrebinky v Kyjevské oblasti, se během okupace Kyjevské oblasti podílel na evakuaci více než 950 lidí z několika obcí.

Civilisty se podařilo evakuovat z města Irpin, obcí Buči, Makarova, Gostomelu, Romanivky, Vorzelu, Ševčenka, Barovoje, Bohdanivky, Veliké Dymerky nebo Černihiv před rokem. Příběhy hrdinů a jejich odvážné činy a vlastenectví se rozhodl zveřejňovat vedoucí Kanceláře prezidenta Ukrajiny Andrij Jermak.

Ve svém školním autobuse zachránil Leonid spolu s dalšími kolegy více než 950 lidí. "První evakuace proběhla 5. března. Nám, řidičům, bylo řečeno, že musíme zachránit naše lidi. Nikdo neodmítl. Nebudu to skrývat, byl tam strach. Pamatuji si, jak na kontrolním stanovišti ruský voják posbíral telefony všech, dal je do tašky a rozstříle je kulometem. To byl první kontakt s útočníky. Cestou jsme viděli opuštěná auta, věci lidí... bylo to strašné. Snažili jsme se odvést co nejvíce lidí, především ženy a děti. Nejvíce z Buči. Jeli jsme v koloně a 30 metrů od nás střílel ruský tank na výškovou budovu. Padaly na nás cihly a další zbytky domu. Autobusy měly prasklé pneumatiky, protože cesta byla pokryta troskami. Trochu jste odbočili z trasy byli jste obklopeni jejich obrněnými transportéry a vojáky a míří na vás kulomety a útočné pušky. Před našima očima zajali zaměstnance Státní civilní služby ...

Nabrali jsme maximum lidí, v Gostomelu se však do autobusů všichni nevešli. A šli za námi pěšky. Nepamatuji si, která instituce v Buči je, ale jeden z mužů nabídl lidem nocleh, protože autobusy musely projet ven do určitého času, vzali jsme je pak druhý den.

Nejtěžší bylo dostat lidi z Černihivu. Všechny cesty byly zaminované, projížděli jsme poli a brodili se bahnem. Báli jsme se, aby nepršelo, protože bychom neprojeli. A lidé tam na nás čekali. Z Černigova jsme je odvezli 4x, naposledy 21. března. Přijeli pozdě večer, hladoví, prochladlí. Ujeli jsme 380 kilometrů. Ve městě nebyla elektřina, voda ani plyn. Nic. Děkujeme policii, sehnala kanystry, někdy jen půl kanystru, ale natankovali jsme. Vzali jsme také lidi z nemocnice, v mém autobuse bylo 4-5 lidí, kteří byli zcela neschopni chůze. Lidé na invalidním vozíku, nemocní. A dostali jsme se pod palbu. Pro Rusy nic takového jako humanitární koridor neexistovalo. Jediný možný vstup pro evakuaci byl přes most přes Desnou od Kulikivky. Byl již poškozený, ale průjezdný. Autobusy jezdily opatrně, mezi proraženými dírami, ale také rychle, aby projely mezi ostřelováním. Celou cestu tam i zpět jsme projížděli mezi vybuchlými a nevybuchlými granáty, ty trčely ze země těsně u silnice," vzpomíná Leonid (Семиволос Леонід Миколайович).