Medailonek o Jaroslavu Matúškovi, kterého autobusoví nadšenci a kamarádi znali jako Jara, nám poskytl sběratel a renovátor historických užitkových vozidel a bývalý středočeský dopravce na Nymbursku a Kolínsku pan Alois Koutek:

Ohlédnutí za tím jak jsem poznal Jara Matúška a kdo to vlastně byl?

Každému z nás "sudičky předpověděly", jakou životní dráhou půjdeme a co v životě budeme dělat. Stejný osud měl předurčen i Jaro, když přišel na svět 8.2.1954 v Hodoníně - v té době oba rodiče bydleli v místě, odkud pocházel otec - z Moravské Nové Vsi. Ještě netušil, že se mu celoživotně ruce přilepí na velký volant.

Pobyt Jara v ČR byl velmi krátký asi 1,5 roku, protože otec pracoval v Pozemních stavbách Bratislava (kde se stal později ředitelem), kam se za ním rodina přestěhovala. Společně se svým o čtyři roky mladším  bratrem tam prožili krásné chvíle - plnil se jim sen , začínali poznávat starou i novou techniku - "velké volanty" náklaďáků a autobusů.
 
Jaro miloval autobusy, náklaďáky, měl rád tramvaje, ale v té době snil, že až dospěje, stane se strojvedoucím. Po maturitě na Střední průmyslové škole strojnické v Bratislavě  se skutečně hlásil k Československým drahám s tím, že zanedlouho usedne do lokomotivy a bude brázdit po kolejích nejen Československa. Při lékařské prohlídce se však zjistilo, že na očním pozadí se objevila nějaká tečka a sen dělat "mašinfíru" se rozplynul. Dnes by asi díky moderní diagnostice tento problém nebyl, ale kdyby tomu tak nebylo, tak bychom přišli o velkého "autobusáka JARA".

První zaměstnání po maturitě měl Jaro jako řidič v Technometře, kde jezdil krom jiného i s autojeřábem. Asi si tam v té době vydělával pěkné peníze, ale on potřeboval mít okolo sebe mnoho lidí a tak přešel pracovat do Dopravního podniku Bratislava jako řidič autobusu. Chtěl cestovat a neprožíval jen monotónní linku "z Horní do Dolní" a tak začal v Bratislavě v Montostroji jezdit zájezdy.  

V roce 1994 se mu splnil velký sen. Koupil si vlastní autobus a začal jezdit pro cestovní kanceláře - hlavně zahraniční zájezdy. Svoji společnost nazval poeticky ALBATROS. Jeho počáteční snažení naplňovalo jeho představy - měl okolo sebe mnoho příjemných lidí, stále cestoval. V té době začal hodně fotografovat a ve volných chvilkách kdy se účastníci zájezdu občerstvovali, on maloval staré autobusy, mašinky, náklaďáky. Kreslil na papír, který byl momentálně po ruce. Byly to převážně  ubrousky, s tím, že až bude mít doma čas, tak je překreslí na čtvrtku A 4. Čím dál více se však potkával  s cestovkami, které mu za jeho snažení platili pozdě nebo vůbec. Po 12 letech podnikání ukončil a znovu se vrátil do Dopravního podniku Bratislava "na autobus".

V tom samém čase jezdil ve volných chvílích po Československé republice významný autobusový znalec pan Jan Arazim (dále jen Honza A.) a nebylo jinak možné, že tito dva se nepotkají. Honza A. chodil nejen po československém  teritoriu a zapisoval, kde se jednotlivé historické skvosty (vraky autobusů, přívěsů, náklaďáků .... ) nacházejí, ale také navštěvoval archivy, shromažďoval literaturu atd. Honza našel, že na Slovensku skončil svoji pouť vrak autobusového návěsu Karosa NO 80  V té době Jaro založil Klub historických autobusů v Bratislavě a oba pánové stáli na počátku jeho záchrany. Jaro návěs vyprostil a dovezl do Bratislavy, ale neměl již sílu - hlavně finance, aby vrak zrekonstruoval. Myslím, že Honza A. dlouho hledal někoho, kdo návěs opraví. Já jsem měl to štěstí, že si oba pánové vybrali mě.

Od té doby jsme se společně potkávali na různých veteránských akcích, hlavně pak na našem Zlatém bažantu - mezinárodním srazu autobusů a náklaďáků, kam Jaro přivedl autobusy slovenské i maďarské veteránisty. Čím více jsem Jara poznával, tím více jsem u něho objevoval jeho přednosti, nejen jako znalce veteránů, fotografa, ale i kreslíře. V té době byla šéfredaktorkou Busportálu Dagmar Braunová, se kterou jsme všichni komunikovali. Jednou, když za mnou Jaro přijel, dovezl nějaké svoje kresby - nesourodá směs něco na ubrouscích, něco již překresleno na čtvrtkách formátu A4. V té době jsme vydávali veteránský autobusový kalendář, který pro nás dělal se svými fotkami Honza A. Domluvili jsme se, že když Jaro dodělá kresby autobusů na formát A4, tak mu také vydáme kalendář, což jsme i udělali. Velký problém pro nás byla komunikace -  ne však pro Jara. On neměl počítač (ani s ním neuměl), neměl digitální foťák - on měl spolehlivé lidi .... o 10 let mladší sestru Zuzanu Kokavcovou nebo Ríšu Plunára a ti mu dělali spolehlivé "sekretářky" ...všechno uměli řádně a včas "vybavit". To , že uměl malovat, že svými kresbami dělal radost ostatním, bylo zřejmé. On své kresby maloval pro novoročenky, velikonoční přání, ale také hlavně pro radost nás všech (pozn. redakce - množství kreseb najdete prostřednictvím vyhledávače na našem webu, proběhlo i několik výstav).

Jaro byl Čechoslovák, kterého bavilo mnoho věcí ... měl velký archiv vlastních i starých fotografií, prospektů. Sbíral modely autobusů, mašinek, jezdil po veteránských akcích na Slovensku i v Čechách. První návštěva v Čechách začínala vždy u pana J. Plodíka, se kterým trávil mnoho času. Oba si toho museli vždy mnoho říct . Miloval lidi a lidi milovali jeho. Poslední dobou se stále zmiňoval, jak se stal v Austrálii dědečkem a jak vnoučata, která mluví jen anglicky, ho mají rádi. Měl i velké přání je navštívit, ale to se mu už nepovedlo.

Všichni jsme s ním měli ještě mnoho plánů, co musíme společně ještě udělat, ale že se tak nestane ... za to může jeho nemocné srdce, které ho zradilo.

Budeme na něj stále vzpomínat ..............Čest jeho památce

Ing. Alois Koutek

Medailon u příležitosti významného životního jubilea pana Jana Matúška