Do roku 2030 bude vodík využíván zejména v nákladní a autobusové dopravě. Cílem je nahradit šedý vodík ekologickým zeleným získaným z vodní a solární energie a výrazně snížit náklady na jeho získávání.
Do roku 2030 bude vodík využíván zejména v nákladní a autobusové dopravě. Cílem je nahradit šedý vodík ekologickým zeleným získaným z vodní a solární energie a výrazně snížit náklady na jeho získávání.
Celosvětová poptávka po vodíku bude v nejbližších letech postupně a stabilně růst. Po roce 2030 potom dojde i k prudkému zvýšení poptávky. Náklady na získávání vodíku ekologickou cestou by přitom do roku 2030 měly klesnout o polovinu a v poklesu budou pokračovat i nadále. Kvůli nedostatku obnovitelných zdrojů bude přitom produkce vodíku i nadále nejdražší ve velké části Evropy včetně České republiky, světovým premiantem bude Island.
Vodík bude získávat stále větší uplatnění nejen v energetice a dopravě, ale i v dalších odvětvích, jako je stavebnictví. V roce 2050 by se celosvětová spotřeba vodíku měla pohybovat mezi 150 a 500 miliony tun ročně, přesné číslo bude záviset na globálních ambicích udržitelnosti a ochrany klimatu. V tuto chvíli roční spotřeba vodíku dosahuje zhruba 70 milionů tun.
Velkým příslibem pro budoucnost je výroba vodíku z obnovitelných zdrojů, jako je vodní či solární energie. Většímu rozšíření vodíku zatím brání vysoká cena jeho těžby a nedostatečná infrastruktura. Vyplývá to ze společné studie PwC a World Energy Council “Green Hydrogen Economy”.
„V současné době se většina vodíku ve světě získává z neobnovitelných zdrojů, jako je zemní plyn. Výhodou takové produkce je nízká cena pohybující se mezi 1 a 2 eury za kilogram. Oproti tomu vodík z obnovitelných zdrojů, jako je solární nebo větrná energie, dosahuje v jednotlivých částech světa tří, ale i osmi euro. Cílem je tedy nahradit produkci "šedého" vodíku tím "zeleným" a přitom výrazně snížit náklady na jeho získání,“ uvádí Jan Brázda, partner PwC Česká republika a expert na udržitelnost.
Zelený vodík bude zlevňovat
Cena „zeleného" vodíku by tak do roku 2030 měla klesnout o polovinu. I v dlouhodobějším výhledu do roku 2050 bude cena pokračovat ve svém poklesu. V současné době se náklady na výrobu zeleného vodíku ve světě pohybují od 2,50 eura za kilogram na Islandu až po 8 eur. Česká republika patří se svými 5,25 až 5,50 eury mezi nejdražší země na světě. Island zůstane premiantem i v roce 2030, cenu už ale bude umět stlačit pod 2 eura, Česká republika by se mohla dostat k úrovním kolem 3,50 až 3,75 eura za kilogram.
Ekologicky šetrná výroba vodíku tak ve světě poroste právě díky padajícím cenám. Tento pokles bude způsoben jednak snižováním nákladů na výrobu obnovitelné energie, novými technologiemi a úsporami z větší produkce. „Zelený vodík se stane výhodnějším a tím poroste i jeho spotřeba. Výzvou pro všechny bude tyto trendy předvídat a včas na ně zareagovat,“ připomíná partner PwC Brázda.
Prostor pro to stát se významnými producenty a vývozci vodíku mají velké mocnosti jako je Rusko, USA i Čína. Rostoucí poptávka po vodíku bude ale i příležitostí pro některé rozvojové země, které budou umět dobře pracovat s obnovitelnými zdroji a mají dostatek volné plochy, patří mezi méně zalidněné státy. Mezi nejlevnější producenty vodíku by tak mohly patřit třeba Peru nebo Chile, ale i země severní Afriky či Arabského poloostrova. Naopak země střední Evropy nebo i Japonsko budou narážet na limity využití obnovitelných zdrojů a hustší zalidněnosti, budou tak závislé na dovozu zeleného vodíku.
„Ty země, které se chtějí stát významným hráčem na trhu s vodíkem, musejí začít zavádět pilotní projekty už nyní. Zároveň platí, že už nyní musejí vlády začít pracovat na legislativním rámci a podpoře vodíkové ekonomiky tak, aby se vodík stal plnohodnotnou a dobře dostupnou ekologickou surovinou,“ vysvětluje Brázda.
Sousedé jsou ve využívání vodíku napřed
Například v sousedním Německu již pilotní projekty probíhají, Česko se tedy má kde inspirovat. Jedná se zatím zejména o projekty lokálního charakteru, kdy dochází k výrobě omezeného množství zeleného vodíku pro provoz např. vozidel komunálních služeb a MHD. Brzdu způsobuje skutečnost, že zatím nejsou reálně k dispozici dostatečně “zelené” způsoby transportu vodíku na větší vzdálenost.
Navzdory trendům a predikcím uvedeným ve studii PwC a World Energy Council, vodíková strategie České republiky, kterou vláda schválila v květnu 2021, počítá jen s velmi nízkým růstem podílu zeleného vodíku. Pouze 5 procent tzv. šedého vodíku má být do roku 2030 nahrazeno zeleným. Za hlavní kritérium výběru technologie pro výrobu vodíku považuje vodíková strategie jeho cenu, což však vede k nízkému předpokladu výroby zeleného vodíku, který je ve skutečnosti hlavním cílem Evropské unie, pokud má vodík reálně přispět ke snížení emisí.
Vodík bude získávat stále větší uplatnění nejen v energetice a dopravě, ale i v dalších odvětvích, jako je stavebnictví. V roce 2050 by se celosvětová spotřeba vodíku měla pohybovat mezi 150 a 500 miliony tun ročně, přesné číslo bude záviset na globálních ambicích udržitelnosti a ochrany klimatu. V tuto chvíli roční spotřeba vodíku dosahuje zhruba 70 milionů tun.
Velkým příslibem pro budoucnost je výroba vodíku z obnovitelných zdrojů, jako je vodní či solární energie. Většímu rozšíření vodíku zatím brání vysoká cena jeho těžby a nedostatečná infrastruktura. Vyplývá to ze společné studie PwC a World Energy Council “Green Hydrogen Economy”.
„V současné době se většina vodíku ve světě získává z neobnovitelných zdrojů, jako je zemní plyn. Výhodou takové produkce je nízká cena pohybující se mezi 1 a 2 eury za kilogram. Oproti tomu vodík z obnovitelných zdrojů, jako je solární nebo větrná energie, dosahuje v jednotlivých částech světa tří, ale i osmi euro. Cílem je tedy nahradit produkci "šedého" vodíku tím "zeleným" a přitom výrazně snížit náklady na jeho získání,“ uvádí Jan Brázda, partner PwC Česká republika a expert na udržitelnost.
Zelený vodík bude zlevňovat
Cena „zeleného" vodíku by tak do roku 2030 měla klesnout o polovinu. I v dlouhodobějším výhledu do roku 2050 bude cena pokračovat ve svém poklesu. V současné době se náklady na výrobu zeleného vodíku ve světě pohybují od 2,50 eura za kilogram na Islandu až po 8 eur. Česká republika patří se svými 5,25 až 5,50 eury mezi nejdražší země na světě. Island zůstane premiantem i v roce 2030, cenu už ale bude umět stlačit pod 2 eura, Česká republika by se mohla dostat k úrovním kolem 3,50 až 3,75 eura za kilogram.
Ekologicky šetrná výroba vodíku tak ve světě poroste právě díky padajícím cenám. Tento pokles bude způsoben jednak snižováním nákladů na výrobu obnovitelné energie, novými technologiemi a úsporami z větší produkce. „Zelený vodík se stane výhodnějším a tím poroste i jeho spotřeba. Výzvou pro všechny bude tyto trendy předvídat a včas na ně zareagovat,“ připomíná partner PwC Brázda.
Prostor pro to stát se významnými producenty a vývozci vodíku mají velké mocnosti jako je Rusko, USA i Čína. Rostoucí poptávka po vodíku bude ale i příležitostí pro některé rozvojové země, které budou umět dobře pracovat s obnovitelnými zdroji a mají dostatek volné plochy, patří mezi méně zalidněné státy. Mezi nejlevnější producenty vodíku by tak mohly patřit třeba Peru nebo Chile, ale i země severní Afriky či Arabského poloostrova. Naopak země střední Evropy nebo i Japonsko budou narážet na limity využití obnovitelných zdrojů a hustší zalidněnosti, budou tak závislé na dovozu zeleného vodíku.
„Ty země, které se chtějí stát významným hráčem na trhu s vodíkem, musejí začít zavádět pilotní projekty už nyní. Zároveň platí, že už nyní musejí vlády začít pracovat na legislativním rámci a podpoře vodíkové ekonomiky tak, aby se vodík stal plnohodnotnou a dobře dostupnou ekologickou surovinou,“ vysvětluje Brázda.
Sousedé jsou ve využívání vodíku napřed
Například v sousedním Německu již pilotní projekty probíhají, Česko se tedy má kde inspirovat. Jedná se zatím zejména o projekty lokálního charakteru, kdy dochází k výrobě omezeného množství zeleného vodíku pro provoz např. vozidel komunálních služeb a MHD. Brzdu způsobuje skutečnost, že zatím nejsou reálně k dispozici dostatečně “zelené” způsoby transportu vodíku na větší vzdálenost.
Navzdory trendům a predikcím uvedeným ve studii PwC a World Energy Council, vodíková strategie České republiky, kterou vláda schválila v květnu 2021, počítá jen s velmi nízkým růstem podílu zeleného vodíku. Pouze 5 procent tzv. šedého vodíku má být do roku 2030 nahrazeno zeleným. Za hlavní kritérium výběru technologie pro výrobu vodíku považuje vodíková strategie jeho cenu, což však vede k nízkému předpokladu výroby zeleného vodíku, který je ve skutečnosti hlavním cílem Evropské unie, pokud má vodík reálně přispět ke snížení emisí.
Zelený vodík vyráběný pomocí elektrolyzérů za využití obnovitelných zdrojů také Evropskou unií podporován. „První projekty elektrolyzérů o výkonu několika megawatt již byly zafinancovány z evropských peněz v Německu nebo v Rakousku. Naopak lze s českou vodíkovou strategií v souladu s běžícími pilotními projekty v okolních zemích souhlasit v tom, že do roku 2030 bude vodík z hlediska objemu spotřeby využíván zejména v nákladní a autobusové dopravě,“ dodává partner PwC Brázda.
Pro pohon nákladních vozidel i autobusů existují dvě různé možnosti: palivový článek využívající vodík ke generování elektřiny a napájení elektrického motoru nebo využití vodíku přímo jako paliva pro spalovací motor. V obou případech je možné při použití „zeleného“ vodíku dosáhnout 100% snížení emisí CO2.
Výrok „Voda je uhlím budoucnosti“ ukazuje, že o budoucnosti vodíku nejen jako vhodného paliva se diskutuje již dlouho. Jeho výhodou je, že se dá jednoduše skladovat, je bez zápachu, barvy i chuti, není toxický a především při hoření nevytváří plyny ničící ovzduší, ale pouze vodu či vodní páru. A mimochodem, autorem výroku na začátku tohoto odstavce je jistý Jules Verne v knize Tajuplný ostrov z roku 1874.
PwC Česká republika (PricewaterhouseCoopers International Limited)
