Dopravní předpisy v Albánii sice mají, ale hlavu si s nimi nelámou. Jezdí se "většinou" vpravo a na cestách se pohybuje vše, co má kola, nohy, kopýtka či tlapky. Železniční doprava zcela nefunguje, většina obyvatel se tedy přepravuje po silnicích. Ty mají mnohdy kvalitní povrch, nesmí vás ale zaskočit zdánlivě pohozená pneumatika nebo větev, které naznačují, že kus silnice prostě chybí. I na dálnici občas náhle zmizí jízdní pruhy, odpočívadla neexistují. Na prašnou cestu k restauraci odbočíte přímo z dálnice a stejným způsobem se vrátíte. Nepřekvapí ani otáčející se vozidla či náhlé omezení rychlosti ze 130 na 20 km/hod. Místní prodejci mezi středovými svodidly - to má logiku - stihnou oba směry a zákazník si prostě zastaví v levém pruhu.

Torza motocyklů slouží často k přepravě i celých rodin. Jednoznačně nejoblíbenějším osobním automobilem je Mercedes-Benz ve všech možných variantách a verzích. Spousta z nich má registrační značku z Německa, Itálie, Rakouska, Řecka... Jaký je jejich skutečný původ, zda jezdí na nějaké technické prohlídky, zda někdo platí pojištění, po tom nepátrejte. Hlavně být ostražití a nenechat se nabourat.

Síť dopravců a pravidelných linek nehledejte. Ve městech je jakási snaha o provozování pravidelné dopravy. Pro meziměstskou dopravu využívají Albánci tzv. "dolmuše" (vozy v kategorii jako Mercedes-Vito nebo Ford Transit). Ty se shromažďují s na strategických místech, řidiči často nemají přesný cíl cesty. Záleží na dohodě a hlavně, zda se podaří sehnat dostatek cestujícíh, aby se cesta vyplatila. Zastávky neexistují, stoupnete si na silnici, mávnete na dolmuše a dozvíte se, kterým směrem jede.

Ve větších městech lze narazit na náznaky autobusů MHD, mimo město občas i na nějakou pravidelnou linku, na které jezdí "velký" autobus. Jedná se o letitá vozidla, která díky albánským dopravcům unikla ekologické likvidaci a mají šanci na dalčí, jistě ještě dlouhý život.