Před týdnem jsme uveřejnili první část z materiálu dlouholetého dopravního odborníka Jaroslava Ryby: Přehled základních informací ke vzniku a vývoji ČSAD na území. Nyní se můžeme začíst i do osobních vzpomínek, které jsme oproti původnímu záměru uveřejnili najednou. "Mě osobně, prosím, budiž dovoleno vzpomenout alespoň na jména některých blízkých osob, které „zanechaly“ v ČSAD část svého plodného života. Patří k nim například pánové Čumpelík, Nosek, Erbr, Šustr, Netík, Černý, Osvald, Bucek, Pavličík, Čermák, Šel, Joukl, Nedvěd, Švehla, Gösl, Tille, Šašek, Bezucha, Jahoda, Slepecký, Šlehofer, Zálešák, Beran, paní Skramuská, bratři Vladykové, Pobudové a Ulíkovi, manželé Justicovi, manželé Hladíkovi, Hájkové atd., atd. S jejich jmény a mnoha dalšími jsou spojeny mé neblednoucí vzpomínky a trvalá úcta, " připojuje ke vzpomínkám Jaroslav Ryba.

Část druhá

Několik vzpomínek (zajímavostí) z osobní „Pamětnice“

V roce 1958 jsem byl na základě třídně politické prověrky z předchozího zaměstnání ve výzkumu propuštěn a nastoupil na podkladě inzerátu v novinách k ČSAD. U každého dopravního závodu bylo tehdy vždy několik pracovních míst volných, tzv. „odkládacích“, zejména pro řidiče, závozníky, opraváře apod.. Tak jsem se stal z existenčních důvodů (zabezpečení čtyřčlenné rodiny) závozníkem. Přechod na těžkou a naprosto odlišnou práci mi nedělal žádné potíže; byl jsem od chlapeckých let na namáhavou a pestrou práci zvyklý. Postupně jsem se v ČSAD stal dispečerem, vedoucím různých dopravních středisek a později vedoucím plánovacího a finančního oddělení. Vedení závodu mě doporučilo k dálkovému studiu na vysoké škole ekonomické (obor doprava a spoje), kterou jsem po pěti letech absolvoval. Od té doby jsem se věnoval až do odchodu do důchodu dopravě, převážně silniční .

***

Na dopravním závodě ČSAD jsem měl příležitost nahlédnou do různých přehledů o zaměstnancích. Na „mém“ závodě bylo z celkového počtu 600 – 800 pracovníků zhruba 5 – 10 % kandidátů nebo členů KSČ, kolem 10 – 20 % propuštěných politických vězňů po odpykání trestu nebo propuštěných vězňů za různé jiné přečiny či přestupky, například nedostatečnou péči o rodinu, neplacení alimentů, anebo to byly osoby propuštěné často z politických nebo jiných důvodů z předchozího zaměstnání. Na dopravním závodě pracovalo více jak 70 % zaměstnanců v profesi dělníků, necelých 10 % v administrativě, ostatní byli víceméně pomocní nebo techničtí pracovníci (dílny, úklid, ostraha, údržba nebo obsluha různých provozních objektů) . Nelze říci, že by z úrovně vedení závodu byl veden vůči zaměstnancům neúnosný či násilný tlak politicky se angažovat. Občas byla požadována pouze účast zaměstnanců na různých odborářských shromážděních a slavnostech , předávání plaket nebo vyznamenání kolektivům, popřípadě jednotlivcům.. Tyto akce probíhaly převážně z iniciativy, pod řízením a dohledem podnikového ředitelství.

***

Kde jinde než při práci závozníka, řidiče nebo dispečera bych měl příležitost poznat tak pestrou paletu praktikovaných fíglů v automobilovém provozu, jako například, jak „vytrubkovat“ cukr z metrákových pytlů, jak „poškodit“ pomocí elektrického proudu lahve s s nápoji tak, aby nebyl na první pohled zjištěn úmysl láhev poškodit, jak „ošidit“ měření pohonných hmot, jak manipulovat se „staskou“ (denním výkazem o výkonu vozidla) nebo tachografem, ale také jak zvládat administrativní práce s přepravními doklady, narážet sudy s pivem, jak správně pracovat s popruhy (kurty) při nakládce a vykládce těžkých břemen, jak jednat s lidmi při přepravách cenných, popř. vzácných zásilek, jak manipulovat se zásilkami při nejmenší tělesné námaze, atd.,atd. Pracoval jsem téměř na všech pracovištích, která na závodě byla – přepravě kusových zásilek, přepravě „těžkých kusů“, soustředěné nakládce a vykládce stavebních hmot, meziokrskové přepravě, dispozičních i dálkových přepravách aj.

Přes dva roky jsem rozvážel po Praze sudové pivo ze Smíchovského pivovaru po nejstarších historických hospodách v Praze, závodních jídelnách a restauracích. Od té doby považuji místa hospod za nejlepší orientační ukazatele při cestách po Praze. Manuální pracovníky v pivovaru považuji dodnes za jeden z nejlepších kolektivů, který jsem jako závozník u zákazníků – přepravců poznal. Nikdy nemohu zapomenout na vstřícnost, otevřenost, pracovitost a přijetí mezi tamní zaměstnance a na zážitky na „šalandě“ (místnost, kde se pivovarští z vozidel scházeli na svačiny, obědy i jinak). Tam jsem se naučil, jak se správně pivo nalévá, míchá, otepluje a udržuje v dobré kvalitě, jak chutná koňský salám ohřátý v popelu a jaké grify a praktiky vyžaduje přeprava a umísťování sudů ve sklepech hospod, včetně forem a významu příslušných „diškerecí“ a „svačin“ od hospodských. Od ukončení práce v ČSAD jsem se stavěl ještě mnohokrát na šalandě, chutnal stále výborné pivo a zavzpomínal se známými, pokud tam ještě byli.

Při rozvozu piva jsem prožil řadu příhod, na které nelze zapomenout. Například, když jsem závozničil u řidiče Ládi T. (zasloužilého znalce mnoha dobrých i nedobrých moků) jeli jsme po směně ze Smíchova dolní částí Václavského náměstí směrem k Národnímu muzeu, když jsem zpozoroval, že Láďa přestal řídit a „složil „ se na volant. Opřel jsem ho spícího (vzbudit ho nebylo možné) zpět na sedadlo, jeho nohy odsunul mimo pedály (naštěstí ve vozidle byl poměrně dostatečný prostor ve spodní části mezi řidičem a závozníkem) a sám z vedlejšího sedadla řídil vůz až k muzeu, kde se mi podařilo vozidlo opatrně zastavit. Samozřejmě, že to byla „jízda strachu“ i když silniční a tramvajový provoz byl v porovnání k dnešku nesrovnatelný. Po zastavení vozidla v horní části náměstí probouzející se Láďa komentoval situaci pouze slovy „ snad by bylo lépe dojet až do garáží a nezůstávat na polovině cesty“. Dlouho mi bylo záhadou, jak se mohl v daném stavu tak rychle orientovat. Po krátkém sečkání se pomalu vzchopil a po dojezdu do garáží nebylo na něm již téměř nic poznat, natož to, co jsme prožili cestou. Po vysprchování mi přišel poděkovat za to, jak jsme cestu zvládli. Z mnoha neobvyklých příhod si také dobře pamatuji, jak jsme s plně naloženým vozidlem „půlkami „ piva ( 50 litrů) zatáčeli na náměstí Diezenhoferovo náměstí. Jeden sud z horní vrstvy se uvolnil, spadl a kutálející porazil v parku asi metrovou sochu. Zamrzelo nás to, ale v obavách o následky jsme v jízdě pokračovali. Do pivovaru jsme se vraceli samozřejmě jinou cestou. Dlouho nám bylo záhadou, kdo co kde řešil, ale nebyli jsme nikdy žádný povolán k jakémukoliv šetření týkající se této „nehody“. Socha stála asi po týdnu znovu na svém místě a my jsme jen pozorovali, jak stojí celá a bez jakéhokoliv poškození. Ani po sudu nebyla nikdy sháňka.

Přestože jsme rozváželi pivo do historicky nejstarších hospod v Praze, neměli jsme – až na jeden případ - žádné nevyřešené reklamace. Většina skládek plných sudů do sklepů se prováděla pomocí pivovarské kladky nebo ručně po schodech. Byly však i skládky, které nám daly hodně „zabrat“. Například do Zlaté studně se přenášely sudy po strmých 55 schodech nahoru i dolů na zádech. Nelehké podmínky byly také například v hospodě ve Vlašské ulici, kde se hektolitrové sudy přepravovaly po starých, skutečně nebezpečných více jak 25 schodech do polovlhkého sklepa. Při přepravě musel nutně stále jeden jistit druhého. Odměny v takových hospodách „na ruku“, včetně vydatného jídla vždycky následovaly.

***

V době mého závozničení jsem často dohodě s tím či oním řidičem řídil vozidlo sám (řidičský průkaz jsem měl). Po letech práce na vozidle jsem na doporučení lékaře z vozidla odešel; po letech jsem absolvoval operaci páteře. Odešel jsem na místo dispečera (oficiálně referenta přepravy) a pracoval na několika pracovištích dopravního závodu. Rád vzpomínám na působení v překladišti, kde jsem se setkal s mnoha zajímavými lidmi. Například jeden ze spolupracovníků se vsadil, že vypije půllitr rumu malou lžičkou bez jakýchkoli následků. Dokázal to, ale když povstal (vysoký kolem dvou metrů), tak padl „jak vysoký tak dlouhý“. Po necelé půl hodině se k našemu uklidnění vzchopil a s úsměvem přijal vyhranou sázku. Na tomtéž překladišti pracoval také oblíbený skladník, který poměrně často přinášel do práce jídlo z masa psů upravené „na různý způsob“. Z počátku nikdo nic nepoznal, ale časem mnozí od ochutnávek upustili. Mezi těmi, komu téměř vždy chutnalo jsem patřil já; na guláše v různých podobách se nedá zapomenout.

***

Ještě po dlouhou dobu po odchodu z ČSAD jsem se s řadou svých spolupracovníků stýkal a s dosud s některými žijícími ještě stýkám. Samozřejmě, že vzpomínáme jen na to dobré a příjemné s čím nás tehdejší práce spojovala. Poznal jsem v ČSAD řadu dobrých a věrných přátel, kterých si dodnes vážím. Byli mezi nimi lidé, kteří měli svými schopnostmi podstatně na víc, než jim bylo dovoleno, ale také lidé, kteří se dokázali šplhat po zádech druhých ke svým, zpravidla nečestným metám. Byla to zkrátka zkušenost, kterou žádná kniha, učebnice, ani jakýkoli kazatel nemůže nahradit.

***

Na závěr tohoto příspěvku bych chtěl poděkovat za nápad a záměr připomenout si 60.výročí založení ČSAD. Dovolím si poděkovat i za ty, kteří prožili ve zdraví řadu let u ČSAD bez obav o svoji budoucnost..

BUSportál děkuje Jaroslavu Rybovi za jeho ochotu, čas i námahu. Přejeme mu hlavně pevné zdraví a těšíme se na viděnou při vydání publikace 'Zájmová sdružení v silniční dopravě.

---

Jaroslav Ryba (*1932) původně studoval zemědělské obory a pracoval ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby. V roce 1958 byl při prověrkách ze zaměstnání propuštěn a vyloučen i z vysokoškolského studia. Od té doby pracoval v silniční dopravě. Na dopravním závodě ČSAD prošel od závozníka přes dispečera až na vedoucí pozice, v Praze absolvoval Vysokou školu ekonomickou. Historii se začal věnovat původně ve své obci a rodině. V letech 1973-1993 pracoval na federálním ministerstvu dopravy jako spesialista v oboru silniční a městské dopravy v různých pozicích. Externě spolupracoval s VŠE v Praze, VŠDS v Žilině, ČVUT v Praze, Ústředním dopravním institutem, Ústavem silniční a městské dopravy, Výzkumným ústavem dopravním, Ústředním výpočetním střediskem dopravy, a VTS. Přispívá do odborných dopravních médií. Po roce 1993 se věnuje aktivitám okolo zájmových profesních sdružení v silniční dopravě v ČR. (Z publikace K historii silniční dopravy na území České republiky.)

Jaroslav Ryba napsal K historii silniční dopravy na území České republiky (2004), spolupracoval také na publikaci Historie dopravy na území České republiky (2007) a k vydání chystá v nejbližší době publikaci 'Zájmová sdružení v silniční dopravě.